Diagnóza: Zlomenina podpatku

O fraktuře podpatku, pomáhajících Pražácích, činkách a Pardálech do bot a Mamutech silnějších než lvi. (Tak, a pořád tady mám nedostatek perexu.)

Aha, přes pálivou cementovou pláž na pražském plavišti Slavia si všichni nabouvají žabky. Které nemám. A tak jsem si to tam mezi již uručníkovanými dalšími propodpatkovávala (mám málo bot bez, protože se svými 168cm bez té umělé vrstvy plusových centimetrů kevšemně vyvzhlížím). Stejně jako jsem se později propodpatkovávala i podsprchně.

Kde se proto jedno mé napodpatkované sandále začalo rozkládat. Nejdřív do napůl odpadl podpatek. Doutrhnout ho se nešlo, a tak jsem sezkoušela jsem několik taktik, jak vyjít s přirozlepenou botou. I když už s netolikpodpatkovým nadhledem,

protože jsem natramvajovala bosě, s botou na ruce, aby tam byla ta jasná evidence „proč“. 

Sice mám totiž moc ráda chodit nabose, ale Pražáky to poněkud vyzděsilo, a tak jsem pak zase nastoupila do bot a nohu s nefunkčním podpatkem zasebově alá „nemocně“ táhla. A takhle jsem se i nalodila na navysočanský autobus.

Ve kterém se mě jeden ze spolusměřujících proptal, co jsem dělala a  že má vyzkoušeného fajn MUDr.a a prýžeto není daleko.

No jo, jenže ona ta zlomenina není na noze, ale pod nohou. Takžeprý si mám koupit chemopren, boty zatěžkat moukou, a že mi na to může půjčit činky, protože se teď snaží být fitný („ále, já to doma zatěžkám Pardálem“, protože teď ho mám plnobedně), a že až mě uvidí příště zasádrovanou, bude jasné, že jsem chemoprenovala špatně, anebo už chemopren došel a nebyl kdostánní.

S z-busovým výstupem mi skládající se dveře vlající podpatek lehce přidovřely, což humanitárně inspirovalo vysočanskou část mého soupublika, zkrátka že „támhle je, prosimvás, švec“.

Podle švece „si příště kupte žabky“, ale aspoň mi to prý přizalepí, „ne, jasně že bezplatně („jé, děkuju!“ – pozn. aut.), ať si to aspoň doklapete domů,“ kde jsem si pak vyuvědomila dvě realičnosti:

• Ještě mi zbylo slepidlo „Mamut“, tak to příště zkusím s ním – prý je silné až lvově
• Není pravda, že v Česku jen „koukáme  a nepomůžeme“. Právě naopak, když se vidí lidská tragédie, jako třeba zlomený podpatek, češstvo, dokonce i to pražské, je velmi nápomocné.