Napánev vaječného koňaku

Nahorách jsem objevila likér, kterému v menu píšou bombardino. Vlastně chodí o hřátý vaječný koňak (ty vajíčka jsem cítila hlavně později, když jsem své domácí bombardino do omeletna připálila).

Lyžovala jsem před sebou sníh, odlyžovávala ledové plochy a když jsem sjezdila všechny barvy a hodila opřaskáčované nohy nahoru, hodilo se koukat na hory s našlehačkovaným žlutým likérem.

Pro jeho rakouskou drahost jsme si s kamarádkou přikoupily flašku vaječného koňaku a kelímku smetany, abychom se položily se do vaření. Neagentně špionsky jsem koňak z obchodu přenášela v nohavici oteplováků jako vodku do klubu - všechny ruce jsem si nesla plné lyží, hůlek, hlavunerozbitné helmy a dalších.

Při odskládání lyží jsem se pak ztratila v labyritovaných chodbách podzemní lyžárny, a tak jsem tam tak půl hodiny bloudila, sundaje si přaskáče v ponožkách, nenechaje přaskáče samotné s přaskáči v rukách, nenechaje koňak v nohavici s koňakem v přaskáči, potkávaje normální nebloudící.

Konečně jsem šla rozsmažit pánev. Od té doby je moje bombardino ne dennodenně, ale i tak denodedne pořád bombardinovější. Škoda, že mi stejně nejdou horčivě pánvit i další smaženitosti.