Začalo to stromečkově. Ještěže byl tenkráté Vánoce sníh, do kterého mohl hořící stromek uhašeně zapadnout, když za okny proletěl o patro níž sousedícím lidem. Přihořelá hromada se zůstala hasit vedle ovajglovaného sněhuláka. Holt jsme nebyli sami, kdo hasil okenním házením do sněhu, a tak byl okolodomní sníh natolik ocigaretovaný, že to byla jedna ze směsí sněhulákových.
Předpředroční Štědrý večer chytl maminčin zadek, nejen jen přes látku. Je to i albumově zafoceno: vyfotografovávala jsem totiž zbytek rodiny, která stále stála před stromkem, hořivě oprskavkovaným a osvíčkovaným, nešťastně zády. Maminka přednostnila hezkou fotku a heslo „nehýbat,usmívat“, až pak se běžela do sprchy uhasit. I proto jsem letos chtěla podstromečkovat hasidlo, ale špatně se balí. Jedině stylem velká flaška.
Předrokem to byly dárky, kdo se zapálíce od hořících stromkovností.
Letošní, už skorominulé Vánoce, nechytlo nic, ačkoliv jsme mysleli na adventní věnec, který by se dal házet ven bumerangověji než stromek. Bohužel nebyl sníh, tak by mohl dovánočna zapálit sousedové dřevochaty. A tak pořád čekáme...................................